Vzpomínky z rodinné kroniky Anastázie Kolářové

Anna Dokoupilová | 3. 6. 2013 | 8.10 | 0 komentářů
Životopis paní Anastázie Kolářové

Anastázie Kolářová se narodila 21. 6. 1911. Její maminka Josefa Štěničková pocházela z Protivanovského mlýna. Byla provdaná za rolníka Josefa Trundy čp. 13 a celkem se jim narodilo pět dětí. Nejstarší Stanislav, Anastázie, Jarmila, Marie a Růžena. Maminka Anastázie v mládí pomáhala při hospodaření na poli. Provdala se v květnu 1933 za Františka Koláře, domácího krejčího, se kterým měli celkem devět dětí. Jelikož v té době byla úmrtnost novorozenců poměrně veliká z tohoto počtu dva chlapci a dvě holčičky brzy po narození zemřeli. Zbylých pět dětí se jmenují: Josef, Jiřina, Alena, František, Vladimír. Většinu života pracovala v JZD v živočišné a rostlinné výrobě. V roce 1970 ovdověla.
Dožila se 80 let a 12. Listopadu 1991 zemřela.

Paní Anastázie Kolářová si psala kroniku a několik úryvků z této kroniky vám teď přikládáme.

Vzpomínky paní Anastázie Kolářové,
Protivanov č. 13

Můj dědeček


Můj dědeček se jmenoval Josef Štěnička. Pocházel ze mlýna Bělá, který patřil do obce Šebetov. Narodil se 8. března 1846.  Byla to léta bohatá na politické události, jak nám někdy vyprávěl. Pamatoval si na zrušení roboty, kdy začaly takzvané císařské hody, při kterých vyhrávala celý týden o večerech muzika v hospodě. Když už byl skoro 20letý přitáhli do naší země Braniboři /Němci/ a hned se roztáhli po vesnicích a drancovali, na co přišli. K nim do mlýna přišli čtyři. Všechno, co se jím zachtělo, naložili. Mouku, oves, maso, sádlo, a jiné věci, až toho byl plný vůz. Ze chléva vyvedli mladou jalovici, přivázali za vůz, dědeček musel do vozu zapřáhnout koně a jet s nimi. Tak s nimi jezdil tři dny, než se dostali do Neředína u Olomouce, kde měli hlavní stan. Lidé jim nerozuměli. Když se ptali, kde je Neředín, tak je poslali do obce Ždětín. Tam to všechno složili a ještě dědečka táhli do Prostějova, kde vběhli do obchodu k pekařovi. Ten se jim bránil a nechtěl jim všechno dát, Dědeček toho využil, práskl do koní a ujížděl Plumlovskou ulicí ven. Bylo to právě v létě před žněmi, tak ty jejich flinty hodil do žita. Za chvíli potkal patrolu, ale že měl jenom prázdný vůz, tak jej pustili. Doma už jej oplakávali, mysleli, že je mrtev.
Můj dědeček měl ještě dva bratry a sestru. Na vojenskou službu byl odveden ještě na dobu 6 roků do Olomouce. Když už měl za sebou dva roky, vyšel od císaře rozkaz, aby se vojačilo jenom tři léta. Když stáli po přečtení na nádvoří v kasárně, musel každý voják, který už měl tři léta odslouženo, vystoupil z řady, tak jich tam zůstalo strašně málo. Když se vrátil domů, na mlýně už byl ženatý jeho bratr.

Moje babička


  Dědečkova manželka se jmenovala Františka Střížova. Pocházela z obce Benešov u Boskovic, ze 12 dětí. Koupili si starší menší mlýn v Protivanově. Vychovali 3 děti, z nichž nejstarší byla Josefka, potom syn Alois a mladší syn Josef. Jejich manželství bylo jenom na krátko šťastné. Příčinou toho bylo babiččino onemocnění. Protivanovský mlýn je samota od obce vzdálena 1 hodinu cesty a to ještě kus cesty přes les. Když šla jednou v neděli z kostela, bylo v lese ještě přítmí. Uviděla na stromě nějakého tuláka, jak skákal z větve na větev a strašně povykoval. Ona se ho moc polekala a běžela přímo z kopce dolů, až ztratila střevíc, přebrodila potok a jenom aby už byla doma. Snad z té hrůzy, anebo že se brodila uhřátá v studené vodě, ochrnula a přestala chodit. Ležela 18 roků a ve 42 letech zemřela. Dědeček ji vozil k doktorům, kde kdo poradil, a když mu lékaři radili do lázní, tak je vozil také. Do Boutky do Skalky a 2x do Luhačovic. Já, když už jsem byla dávno vdaná a jezdila z družstevníků na zájezd, jeli jsme také do Luhačovic, teprve potom jsem to ocenila a poznala, jak jí měl rád, když ji vezl koněm na voze tam a zase nazpátek pro ni a ještě museli někde nocovat v hospodě. Jeho starší syn Alois zemřel ve věku 25 let. Dostal se za vojáka do Brna a tam onemocněl na souchotě /tuberkulóza/. Pustili ho už pět měsíců před ukončení vojenské služby, aby se doma léčil, ale bylo už pozdě, za rok zemřel. Protože dědeček mlel i sousedním obcím Bukové a Hradisku, sešlo se mu na pohřbu mnoho družiček a mládenců, pro které dědeček vystrojil velkou trachtu /pohoštění pro všechny/, na kterou spotřebovali velký pytel mouky na koláče. Na mlýně pak zůstal hospodařit jeho mladší syn Josef. Měl tři manželky, vychoval 5 dětí a dožil se 83 roků. Když se mu obě dcery vdaly a syn zůstal v Olomouci, sám hospodařil na mlýně. Když pak nemohl chodit, vzala si ho dcera Emilie, provdaná Hanákova, u které zemřel. Byl to poslední protivanovský mlynář. Mlýn už je také rozbořen.

Moje maminka

Moje maminka se jmenoval Josefa Štěničkova a provdala se za Jana Trundy, rolníka v Protivanově č.13. Pocházela z protivanovského mlýna a chalupu si odkoupili od tatínkova strýčka Františka Korce, kněze, téhož času děkana v Urbanově na Moravě, za 12 tisíc korun. Usedlost to byla velmi stará, tak musel tatínek hned postavit nové chlévy a spravit stodolu. Narodilo se jim 9 dětí, z nich 4 zemřeli a 5 jich vyrostlo.,
Nejstarší syn Stanislav, dcera Anastazie, Jarmila, Marie a Růžena. Když vypukla roku 1914 světová válka, to už jsem si pamatovala. Tatínek musel hned narukovat, a aby maminka nezůstala se třemi malými dětmi sama, přistěhoval se k nám dědeček ze mlýna, který mě už vlastně stále vychovával, protože maminka při velkém hospodářství a pak dalších dětech neměla na mě někdy čas. Dědeček, i když měl už 68 let, celá 4 léta obdělával pole, objednal secí stroj, aby bylo včas zaseto. Se sousedem si na větší lány spřáhli koně. Ani v zimě nezahálel. Vozil krejčím ušité obleky fabrikantům do Boskovic, aby měla maminka peníze na kupování, protože jako žena rolníka neměla nárok na podporu. Dědeček byl člověk spravedlivý, lidé ho měli rádi. Dožil se 81 let. Zemřel 27. ráno 1927/.
Moje maminka měla velmi krušný život, 10 dětí a přitom čtyři léta válečného strádání, kdy jsme sedávali celé večery potmě a vzpomínali na tatínka, jestli se nám ještě vrátí. Nebylo čím svítit, ani co jíst, ani do čeho se obléknout. Pak ještě poválečná léta usilovné práce, kdy nebyla u nás elektrika ani rádio. Od jara do zimy stále na pole, sušit seno, sklízet obilí na podzim brambory a řepu a v zimě mlátit. Celé večery sedávala u kolovratu a předla len. Z té horší koudele na pytle, slamníky a poslámky. Z lepší koudele pak plátno na košile. Když se obarvilo, šily se pracovní haleny a kalhoty. Nejtenčí niť se šetřila na zašívání nebo štrikování /pletení/ punčoch, ponožek a halenek.

Můj tatínek

Můj tatínek se narodil v roce 1881 – pro vás dědeček.
Byl synem Tomáše Trundy a Marie, rozené Korcové. Jeho otec měl 2 manželky. Z prvního manželství měl 2 dcery, Františku a Marii, a v druhém se mu narodily Vincencie, Anežka, František a Jan. Můj tatínek si jej málo pamatoval. Byl několik let rychtářem na obci a ještě v poměrně mladém věku zemřel. Jeho maminka se již neprovdala a s dospívajícími dětmi sama hospodařila. Pocházela z Korcového gruntu a měla 3 bratry -  František Korec, děkan v Urbanově, Tomáš Korec, doktor teologie v Brně a profesor Korec také v Brně. Jeho maminka byla velmi zbožná, dobrosrdečná, o které mně to staří lidé, kteří se na ní ještě pamatovali, několikrát vyprávěli. Zemřela náhle, říkali  že se jí zpěnila krev. Tatínek měl teprve 12 roků a už byl úplný sirotek. Jeho sestra Vincencie, která byla prována za Tomáše Synka v Knínicích, si ho vzala k sobě, kde dochodil školu. Třebaže byl ve škole nadaný, na studie nebylo ani pomyšlení, protože ještě čtrnáctiletý už musel dělat pacholka bezplatně. Když už byl 16letý, našel si službu u sedláka na Hané ve Služíně, a od nich nastupoval vojenskou službu k dragounům do Lince v Rakousku. Jeho pluk se za krátko přesunul až do Srbska Hercegoviny, tak se za celou dobu ani na dovolenou nedostal. Když nám to někdy vyprávěl tak s pýchou dodal, že velitelem toho pluku byl Ferdinand bratr císaře Františka habsburského poslední panovník říše Rakouskouherské. Za několik let vypukla světová válka a on 35letý musel znovu celá čtyři léta prožívat na frontě. Byl v Rumunsku pak v Rusku pak zase v Tyrolsku, kde onemocněl na tyfus a konec války ho zastihl zase v Linci. Tak prošel v životě kus světa.
Za druhé světové války, když nás zabral Hitler, má 60letá babička byla na svoje léta ještě čiperná a pracovitá. Vzpomínám na jednu příhodu. Protože Protivanov je nejvýše položená vesnice na Drahanské vrchovině, postavili se tam Němci menší rozhlednu. Na této pozorovatelně bydleli čtyři vojáci, byli celkem neškodní.  Ten jeden si k babičce chodil pro mléko. A že měla husy, chtěl, aby mu prodala jednu, že ji pošle domů své manželce. Babička se začala vymlouvat, že už má jen dvě a ty si musí nechat na mladé. Ale milý voják se nedal odbýt a začal ukazovat a trošku česky vysvětlovat, že on počká, až housata vyrostou, že mu je pak prodá.To jsme se všichni začali smát i maminka /vlastně  babička/, řekla: On si myslí že, tady zůstane, vždyť do druhé zimy už bude dávno po vojně. Jenomže se také konce války nedočkala a v únoru 1943 náhle zemřela. Když začala válka, tak jsme se všichni těšili, že to do jara skončí.

Když nastala druhá světová válka, byl tatínek ještě zdravý a stále pomáhal při hospodářství. Měl mě velmi  a když jsem se provdala, rád k nám chodíval. Když jsme měli malé děti, rád mně je pohlídal, jakmile jsem musela někam odjet. Pamatoval si mnoho pohádek, které jim vyprávěl, třeba i cizím dětem. Když už končila válka, tak si lidé u nás kopali bunkry, že až budou němci utíkat a stříle lidi a zapalovat domy, tak že se tam před nimi schováme. To byly vlastně takové jeskyňky nebo hroby vykopané někde v kopci nebo ve vysoké mezi.
My jsme měli bunkr vykopaný v kopečku, kde jsme říkali v dolech. Bylo to místo nedaleko od našeho domu a v něm se mohlo schovat 13 lidí. Naproti u cesty rostl jeřáb, takže jsme se mohli i v noci bezpečně do bunkru schovat. Když Německo kapitulovalo, to byl Protivanov zaplaven bezhlavě ustupující německou armádou, ale Němci se při tom hrubě a panovačně chovali. Můj bratr Stanislav, protože jsme měli 2 koně, musel jim vozit až do Skalice munici a proviant. Cesta už byla velmi nebezpečná, protože z letadel padaly na lesy, i pole i silnice bomby. Jednou časně z rána vzal koně a řekl, až přijdou Němci, řekněte, že jsem jel už do Skalice. Já půjdu do lesa, tam koně popasu a před večerem se vrátím. To už nás ten den osvobodila Rudá armáda. Němci už utíkali po polích a cestách, nad nimi létala hodně nízko bombardovací letadla. Bratr vzal koně, zavedl je na naši cestu a utekl domů. V tom přijela ruská armáda a my jsme hned vyšli před domy, muzika hrála a my vítali. Tatínkovi ale přece bylo líto koní nechat je jen tak, sebral se a chvátal pro koně. Když se vracel k dědině, šel proti němu zástup lidí a před nimi dva vojáci s kulomety. Myslel si, že jsou to Němci a chtějí ty lidi zastřelit. Protože už byl právě u toho krytu, uvázal koně ke stromu a schoval se do krytu. Podíval se a uviděl, jak vojáci utíkají ke krytu, a někdo střelil po koních. Jeden kůň se utrhl a utíkal pryč. Dědeček se schoulil vzadu v krytu. Slyšel dupání a nějaké hlasy. Myslel si, že jsou to Němci, proto se bál. Byli to však dva ruští důstojníci a volali na něho rusky:
Jsi-li Čech nic se ti nestane! Když nikdo nevylézal Rusi mysleli,  že je v bunkru Němec a hodili tam granát. Na štěstí ho nezasáhl. Dědeček po chvilce vylezl ven. Uviděl protivanovské partyzány a důstojníky a křičel na ně:  Sakra, proč na mě střílíte? Jsem rád,  že je mír.


Paní Anna Krátká vzpomíná:

Obec Protivanov byla založena jako okolní obce v době vlády Lucemburků. Písemný doklad o naší vesnici je z roku 1505, ale obec byla založena mnohem dříve. Za husitských válek byly zpustošeny obce v okolí Protivanova, Jesenec, Skalkova Lhota a Benátky. Naše obec patřila ke kraji Olomouckému, ale i nadále k panství boskovickému. Vrchnost obce zastupoval rychtář. Byly zde odedávna dva mlýny, na dolním konci na potoku Okluka a druhý v Oboře. Dva dvory Oborský a Protivanovský. Sklárny a varna sirupu na Oborském dvoře.
Po 30leté válce měla obec Protivanov 34 domků.
Roku 1793 měla obec 90 čísel a 813 obyvatel,
Roku 1846  - 137 čísel a 1136 obyvatel
Roku 1900 -  176 čísel a 1360 obyvatel
Roku 1921 - 190 čísel a 1410 obyvatel
Roku 1944  - 211 čísel a 1800 obyvatel
Přistěhovaní obyvatelé ze sousedních vesnic, kteří se museli vystěhovat za německé okupace.
Roku 1970 má naše obec 262 čísel a 1200 obyvatel.
Roku 2007 je to 383 čísel a 1500 obyvatel.
Památky v našem městyse
Farní kostel Mariánský byl postaven roku 1772 ve slohu venkovského baroka. Rozměry 30x 11 m. Byl budován v místech původního kostelíka. První písemná zmínka o našem kostele je z roku 1547. V 17. století patřila fara i kostel českým bratřím. Roku 1755 přifařeno 11 obcí. V kostele je jako památka křtitelnice z kamene a zvon na věži, váží 5 centů.
Na návsi je socha sv. Jana Nepomuckého, stará asi dvě století. Na ulici Niva je kamenný kříž z 18. století.
Škola v Protivanově je z roku 1767. Novější škola zbudována 1863. Škola byla dvoutřídní do roku 1896. Od roku 1907 trojtřídní, od roku 1909 čtyřtřídní a do roku 1914 pětitřídní. Možná, že škola byla mnohem dříve, snad už v 16. Století. Prvním nadučitelem byl Tomáš Zapletal, který působil na škole od roku 1867-1882 – protivanovský rodák z č. 15.
Název obce je odvozený od jména zakladatele Protivy, Protivana, Protivaje nebo Pračka. Snad také, že u nás bývají velké větry a vanou proti sobě. Naše obec má některé názvy ulic, které vznikly dříve. Je to Bardon, Křivda, Dolina, Balkán a Niva. O Bardonu není známo proč se tak nazývá. Říkalo se, že cesta na Bardoně je trochu točená do tvaru břicha. Staří lidé říkali břichu bandor, takže pojmenovali část obce Bardon.
Já jsem se dověděla od starších lidí, že silnice od Bukové ještě nebyla, jen kopcovitá cesta kolem gruntu na náves. Také prý se jezdilo klem gruntu Stánickým č. 57 a objížděl se Korců grunt č. 56 a jelo se po Křivdě na Bardon. Zde se cesta křivila, snad proto se říká Křivda anebo snad někdy dávno se někomu ukřivdilo. Tehdy snad žádné domky nebyly ještě na Křivdě postavené. Bylo tam pole a obecní les. Proto se říká lesu Vůbca. Tento les prodal tehdejší starosta hraběti Boskovickému. Obec prý potřebovala peníze na opravu školy. Na obecních pozemcích se pásaly krávy, telata, ovce, berani a prasata. Od svého dětství si pamatuji Křivdu jako rovnou ulici a skoro všechny domky byly dřevěné a pokryty došky nebo šindelem. Tyto domky byly skoro všechny stejné, jeden jako druhý. Byly postaveny štítem do cesty a v každém domku bylo jedno malé okno do cesty a druhé okno do dvorku. Takových dřevěných domků bylo v celé vesnici ještě hodně. Na Badoně stávaly statné lípy. Dolnímu konci vesnice, kde byl rybník, se říkalo Na dolině. Uprostřed vesnice stál kostel, fara, škola, panský dvůr a Luňáčkova hospoda. Niva – nově zastavená plocha dřívějších luk a rybníků.
Před dávnými roky měly grunty v Protivanově až 300 mír pole. Sedláci to nestačili odběhávat. Vždy polovinu pole nechali ležet ladem a po dvou letech znovu oddělali. Když měli více synů, tak rozdělili pole na polovinu. Rozdělen byl grunt Trundu č. 1. Dále byl rozdělen grunt č. 9. Postaven nový dřevěný grunt na Sádku č. 110. Majitelem byl František Pospíšil. Třetí byl rozdělen Staňků grunt č. 10 a druhá půlka gruntu měla č. 111. Majitelem byl Alois Trunda. Dnes je tento grunt v havarijním stavu, je rozbořen.
Polní tratě a jejich názvy a přezdiska
Grunty jsou postaveny kolem silnice od Bukové až po horní konec vesnice. Každý grunt měl pole za svým domem až k lesu. Někteří sedláci měli 100-120 mír pole, to je 20-25 hektarů.

Č. P. JMÉNO GRONTO Č. P. JMÉNO GRONTO Č. P. JMÉNO GRONTO
1 Za Trondove 11 Za Kličove 24 Za Josífkove
2 Za Markove-Pekařove,
Na kopco 12 Za Ševčíkove 25 Za Haveličkove
3 Za Trondove-Martinove 13 Za Trondove-Macénove 26 Za Nejedly-Lokášove
4 Za Sechrove 14 Za Kejikove-Křevánkove 27 Za Koudelkove-Dvořákove
5 Za Ondrouškove-Vlachove 15 Za Šustrove-Zapletálkove 28 Za Havelkove
6 Za Dragonove-Pazderákove 16 Bývalé panské dvůr 29 Za Luňáčkove
7 Za Pocetkove 17 Za Trondove-Za Hloškove 30  Fara
8 Za Trnečkove 19  Za Janove 31  Za Vebihalove
110 Za Pospišilove, Za Sádecky 20 Za Blažkove 32 Obecná škola, úřad městyse
9 Za Pospišilove 21  Za Karličkove 34 Za Sechrove-Ondroškove
111 Za Trundove-Staňkove 22 Za Krátky 38 Za Barákove
10 Za Staňkove 117 Za Zapletalove 
  23 Za Markove-Příčni 
  92 Za Hanákove 
  24 Za Josívkove 



Na dolním konci vesnice Na dolině ještě dva grunty č. 56 – Za Korcove-Ondrouškove, č. 57 – Za stánicky. Za korcove se táhnou louky až ke mlýnu a teče potok od Protivanova, od Boří a od Bukové. U mlýna se tyto potoky spojují v jeden potok a jmenuje se Okluka.
Les nad mlýnem se jmenuje Baba, naproti mlýnu Čertova skála, dále les Vůbca a na Čihadle. Pole pod Křivdou u Pazderny, na Bařině, Věčné padělky, Vysoudilky, Nad Hradiským, Nisborov. Za silnicí, která vede k Prostějovu se pole jmenuje na Kořelénech. Od naší dědiny vede kopcovitá cesta ke kříži a pokračuje dále přes silnici až k posraném keřům . Dále je trať Babylon/biblické jméno, vysoká poloha. Rozhled na celou Hanou. Za jasného počasí je vidět sv. Kopeček, Jeseníky a daleký Praděd s Kralickým Sněžníkem, Hostýnské a Pavlovské vrchy.
Za německé okupace od roku 1938-1945 měli němečtí vojáci postavenou na Babyloně dřevěnou chaloupku a dřevěnou rozhlednu, ze které měli rozhled po celé široké krajině.
Dále pole na Repeše, v Mořeckým, Repešké žlibek, Hraniční padělke, pod Lištím. Loukám táhnoucí se za lesem k Hartmanicím-Nivě se říkalo v Zálomech Na Průhoně. Mezi Nivou a Protivanovem směrem na Vysočany byla ves Jesenec, roku 1568 byla pustá zaniklá. U silnice z Protivanova do Nivy je památka Boží muka, kterou pře mnoha lety nechali postavit manželé Kubovi z Protivanova. Les mezi silnicí do Nivy a do Boskovic se jmenuje Kuchyňky. Pole mezi silnicemi se říká Za Zapletalove, dále po Nivy a v Kopanině. Z protivanovského náměstí až ke smrku je to jeden km. Tento smrk tam stával odedávna a byl v památkové ochraně. Uschl, sázeli ho už několikrát, ale vždy uschne. Říká se tam stále U smrka. Pod pilou jsou Žlíbky, dále se říká U propasti. Bývala tam bažina, prý tam zahynul člověk i s koněm. Dále se říká v Prečo, blíže k silnici se říkalo Na rybníkách. Bývaly tam louk, až za starosty Josefa Koláře č. 38 se tam vybudoval rybník. Nad rybníkem vysázen na obecním poli větší kousek lesa, také za starosty Koláře. Nad rybníkem směr na Skelnou Huť les Prašilka, Brd 672 m, Milánka, Preč, Kozar, Na Brodech, Lovecká Hora, u Třech krátkých, je tam rybník. Mezi Protivanovem a Benešovem na Skalách stála zde v 15-16 století ves Skalkova Lhota. Skály jsou nejvyšší místo Drahanské vrchoviny. Trať na Skalách přechází do katastru obce Buková, Suchý, Benešova a Protivanova. Skály nejvýše položena místa v katastru Protivanovském 724 m nad mořem. Je tam myslivecká bouda. Na skalách pramení potoky Protivanovský a Oborský. Tento potok se nazývá Luka, která teče do krasového území, tam proniká do země a je nazývaná Punkva.
Roku 1870-1891 byl zvolen starostou obce Ondřej Kovář rodák protivanovský, číslo domu 104. A byl rychtářem 21 roků. Narodil se roku 1833. Za jeho vedení byla obec povýšena na městys, úprava obce a návsi, zřízení pošty 1865 a zlepšení zdravotní péče. Doktoři dojížděli z Boskovic – MUDr. Korafiot z Konice. První protivanovský lékař byl Šimara a pečoval o Žďárnou, Benešov, Suchý, Bukovou, Malé Hradisko a Repechy.
Tento Ondřej Kovář měl se svou manželkou 6 dětí, dva syny a čtyři dcery. Nejstarší syn zdědil chalupu, druhý byl učitelem v Ráječku. Dcery se přivdaly na grunty. Jedna se přivdala k Trundům-Pavlům č. 17. Druhé koupili rodiče grunt č. 14. Ona se vdala a vzala si za manžela Křivánka-Kejíka. Třetí dcera se přivdala na grunt k Pospíšilům č. 9 a čtvrtá dcera se přivdala do Bukové na grunt č. 35 ke Kolářům- Slepánkům. Byl dobrým otcem a znamenitým starostou. Za jeho starostování měl Protivanov 1400 obyvatel.
  Narodil se r. 1833 v letech 1882 – 1907 učil v Protivanově Tomáš Huška, zakladatel první kroniky. V ní zachytil stručně dějiny školy a obce. Pak se vystřídali nadučitelé Karel Antl, Josef Rotulán. Roku 1908 působil u nás nadučitel Cyril Huška, který zde učil až do roku 1918. Prožil v Protivanově mnoho bídy a utrpení. Zemřel hned po válce a je pochován na našem hřbitově.
Po první světové válce nastoupil do protivanovské školy učitel Adolf Ševčík, který byl velký ateista. Vyhazoval kříže ze škol. Celá vesnice se proti němu postavila. Zamkli školu a ženy ho do ní nepustily. Ženy za to dostaly podmínku a šly na dva dny sedět do šatlavy. Ševčík musel od nás odejít.
Od roku 1923 do roku 1929 působil v Protivanově Richard Skácel- vynikající učitel. Také měl zásluhu na tom, že zde roku 1926 byla zřízena měšťanská škola. Od roku 1863 byla obecná škola v č. 32, nynější obecní úřad. Roku 1924 se prodával Panský dvůr č. 16. Výtěžek z prodeje byl určen na přestavbu chlévu na měšťanskou školu. Velkým propagátorem měšťanské školy byl místní rodák  a náš doktor František Liška.
V letech 1925-1926 zřízena měšťanská škola a z mlatů Sokolovna. Máme u náš dva hostince, pilu, kováře, bednáře, stolaře, ševce, holiče, pekaře, obchodníky, švadleny, trafikanty, kadeřníky a lnářské družstvo. Katolický spolek Orel koupil dům, byl opraven, vystavěn sál, šatny a sociální zařízení. Dole byla hospoda a družstvo Budoucnost tam měla obchod s potravinami.
Roku 1926 začala činnost místní knihovny, knihovníkem byl Vincenc Kolář –kostelník. Roku 1931 otevřena prodejna obuvi firmou Baťa –Zlín. První Baťova prodejna byla v č. 39, druhá v č. 17. Novou prodejnu si postavila firma Baťa na pozemku Nejedlých č. 26, který si odkoupila. Byla to prodejna i s bytem pro zaměstnance. Roku 1924 zahájena autobusová doprava osob Protivanov- Boskovice. Roku 1927 zahájena doprava osob ve směru Protivanov. Buková, Lipová, Hrochov, Vícov. Plumlov a Prostějov. Za jízdenku do Boskovic se platilo 5,- Kč a do Prostějova 8,-.
Pošta u nás zřízena r. 1865. Roku 1927 stavba telefonu -  16. listopadu zahájena činnost. Také roku 1924 se jednalo o zavedení elektrického proudu do Protivanova. Roku 1928 hrozné krupobití. Úroda otlučena do země, na poli nebylo poznat, kde co bylo, Hospodáři byli zoufalí na d tou zkázou. Celková škola odhadnuta na dva miliony. 
Roku 1928 oprava kostela a hřbitovní zdi a malba celého kostela. Roku 1930 velká nezaměstnanost nedostatek práce.
Roku 1931 zvolen starostou obce Josef Kolář (Škrbeňa). Také učiněn první krok k výstavbě elektické energie v naší obce. Také letošního roku se zabil při pádu letadla Zlínský král botů Tomáš Baťa. Také od roku 1925 začal ordinovat v Protivanově nový lékař Ivan Flajšer.
Roku 1934 postaven na náměstí Pomník padlých za první světové války. V kostele zřízena nová Křížová cesta za působení pana faráře Stříže. Roku 1935 se začíná stavět nový Hasičský dům. Dostavěn roku 1936 na pozemku školní zahrady. Celkový náklad je 40 tisíc. Budova vysvěcena P.farářem Rudolfem Střížem. Také letošního roku byla část obce zkanalizována. Roku 1938 se vedení obce rozhodlo o vlastní půjčku 175000 u České spořitelny v Praze na elektrifikaci obce. Veřejné osvětlení má 34 světel a také zaveden veřejný rozhlas. Velká slavnost se konala 29. června. Všechna světla v domech a celá dědina byla rozsvícena.
Také roku 1938 byly v našem kostele pořízeny všechny nové okna. Tyto okna darovali našemu kostelu 6 kněží bratrů Kolískových a ještě sochu Panny Marie Lurdské a nový oltář k Panně Marii a kalich. Tyto vnitřní okna s postavami svatých jak se všichni bratři kněží jmenovali a jejich rodiče. V naší farnosti bylo za 100 roků vysvěceno 50 kněží. Od roku 1850 do roku 1950. Nejvíce kněží bylo z rodiny Kolísků.  Rodiče těchto kněží se jmenovali František a Mariana. Otec byl domkař a tkadlec. Matka Mariana rozená Kejíkova rodu selského. Měli malý domek na Bardoně č. 40. Dnes už tam nestojí, byla zbourána. Byla to dřevěná došková chaloupka. Měli spolu 12 dětí. 
1. Nejstarší syn František, kněz na Petrově v Brně
2. Dcera Vincencie, provdaná za Nejedlého v Protivanově
3. Dcera Mariana, provdaná za pošmistra Kirše
4. Syn Antonín, tkadlec a kostelník
5. Syn Leopold farář v Křižanovicích u Slavkova
6. Dcera Filomena provdaná za krejčího Havrdy v Protivanově
7. Syn Josef tkadlec a domkař v Protivanově – jeho vnuk Jiří |Maria Veselý-dominikán
8. Dcera Jenovéfa zemřela jako dítě
9. Syn Alois kněz- doktorát filosofie, působil v Ivančicích, v Hodoníně, Msgr.Dr. Alois Kolísek univerzitní profesor teologické fakulty v Bratislavě.Pochován n a Sv. Hostýně
10. Syn Ignác farář v Miloticích
11. Syn Karel kněz a koncistorní rada v Brně
12. Syn Jan kněz a koncistorní rada v Dukovanech.
Nejstarší syn František si vzal svoji maminku po smrti jejího muže k sobě do Brna na Petrov. Otec se dočkal jen vysvěcení svého nejstaršího syna Františka. Tento syn František velmi pomohl svým bratřím, aby mohli vystudovat na kněze. Tato maminka odchovala šest synů třídě inteligentní a všechny doprovázela k oltáři Páně s pomocí svého nejstaršího syna. Všichni tito kněži Kolískové byli velcí ctitelé Panny Marie Lurdské. Mnoho poutí tam vykonali s československými poutníky. Byli to velmi vzdělaní muži, dobří zpěváci a hudebníci. Vypravovali z celé naší Československé republiky vlaky plné poutníků do Lurd ve Francii. Také v Lurdech v bazilice Panny Marie růžencové zbudovali 14 oltář, kde je napsáno „ Panně neposkvrněné, národ Československý“
Významní protivanovští rodáci
Tomáš Zapletal:  1812 – 1886 hudební komponista
Josef Luňáček: 1899 -   malíř výtvarný umělec
Jan Korec: 1856-1913 profesor cestopisný spisovatel
Dr. Alois Kolísek: 1868-1931 profesor a teolog, stavitel mostu přátelství mezi Čechy a Slováky
Dr. Jiří Maria Veselý 1908-2004 profesor teologie, spisovatel a dominikán. Za komunistů vězněn

Toto všechno nechali zbudovat poslední žijící bratři Páter Karel a Jan Kolískové. Také na Sv.. Hostýně zbudovali 8 zastavení křížové cesty, kde se Kristus pán setkává se ženami. Je tam zhotovena z mozaiky postava ženy v životní velikosti, maminka kněží Kolískových. Také je na Sv. Hostýně na malém hřbitůvku pochován Páter Alois Kolísek a jeho sestra Marie Kiršova roz. Kolískova a její syn Ludvík Kirš, také kněz a její manžel Kirš.
Já si pamatuji, že za mého dětství bylo u nás vysvěceno 8 kněží: Jiří Maria Veselý – dominikán, Josef Dragoun, Páter František Marek, Páter Karel Trunda, Páter Bedřich Kolář, ale ten se kněžství vzdal, Páter Vítězslav Grmela, roku 1950 poslední vysvěcen kněz Páter Josef Trnečka dominikán. Když měli novoknězi primiční první mši svatou, vycházeli z rodného domu, kde jim rodiče dali požehnání. Novokněz vyšel a kolem něho neslo upletený věnec 10-12 družiček a kráčely průvodem do kostela a vždy vyhrávala do pochodu Kolářova kapela. Na tuto primiční mši sv. se sjelo hodně kněží a lidí z celého kraje. Po primiční mši svaté vystrojili rodiče novokněze hostinu, které se zúčastnila celá rodina, družičky, kněží a pozvaní hosté.
Protivanov byla vždy nábožensky založená dědina. Nikdy prý přes naši obec nešla fronta. Vždy jen vojsko procházelo. Naší předkové říkali, že naše obec je mezi poutními místy Mariánskými.
Za rychtáře Ondřeje Kováře vojáci mašírovali přes Protivanov. U nás se zastavili a přišli za rychtářem, aby jim přichystal jídlo. Rychtář Kovář nechal zabít jalovici jeho žena navařila polévku a máčku. Napřed se museli najíst domácí, aby to nebylo otrávené, pak jedlo vojsko.

Bydlení a způsob života našich předků
Chalupy, grunty, stodoly a jiná hospodářská stavení byly u nás původně kryté doškem. Stěny byly vroubené jindy kombinované kamenem a vepřovicemi. Typický grunt byl postaven do čtverce s kamennou podezdívkou, jinak dřevěné a uprostřed byl velký dvůr. Ve světnici stála kachlová kamna s pecí a troubou a kamnovcem a byla vytápěná v černé kuchyni. Kolem kamen byla lavice, na ní se spávalo, také na peci se spávalo. V rohu světnice stál stůl a opět lavice a několik židlí, kterým se říkalo selské s opěradlem, které mělo výřez v podobě srdéčka. Vysoce nastlaná postel s peřinami, byla v dalším rohu. Vedle ní stávala truhla, do které se ukládaly šaty a prádlo. Strop byl většinou z holých trámů a prken. Někde na nás byl hambálek na věšení šatů a přehozů. Černá kuchyň byla opravdu černá, měla otevřené čeleso do pece a z něhož šel kouř přímo do komína. Před ním se rozdělával oheň pod trojnožkou pod ní se v litinovém kastrolu vařilo. Ke kuchyni patřil vařečník, lžičník, pích na tlučení brambor. Kameninové nádoby byla zpevňována drátem, podomními dráteníky za Slovenska.
Jak se dříve ve vesnicích bydlelo v dřívějších dobách
Vždyť nebylo vystudovaných stavitelů. Stavbu chalup dělal leckterý zedník. Nebylo stavebního materiálu, cementu, krytiny ani skla do oken. Staré chalupy byly dřevěné, zdi byly budovány s osekaných klád a trámů, mezi sebou spojeny maltou ze žluté hlíny. Střechy byly pokrývány došky, které byly zhotovené z režné slámy. Po čase vyměnil doškovou střechu šindel. Šindeláři ho zhotovovali ze zdravého suchého dřeva. Po letech vystřídala šindel a došky břidlice. 
V nynějších časech se pokrývají domky břidlicí a eternitem. Do chalup se vcházelo žundrem. Ze žundru byly dveře do síňky. Tyto dveře se otevíraly provázkem, dírkou provlečeným se síňky do žundru a v síňce byl provázek připevněn na zastrkovadlo, které protáhnutím zvenčí se za provázek nadzvedlo, a dveře se otevřely. Navečer se provázek vytáhl a tím byl domek uzavřen.a přístup nepovolaným znemožněn. Tomuto zavírání se říkalo na petlici. V síňce chalupy stály dvě putynky a škopek na vodu, vážky na nošení vody a vrbové pometlo. V dávných chalupách se žernovalo. Vyschlé obilí zrní žito-ryž, nebo ječmen se sypalo mezi dva veliké kameny. Do otvoru horního kamene se sypalo obilí, které na šrot rozemleté pod spodním kamenem výsypným otvorem padalo do připravené nádoby. Byly to kameny velmi těžké, jen velký silák dokázal sám zrní šrotovat. Ze šrotu se pekl žitný chléb, biologicky velmi hodnotný.
Kachlová kamna zaujímala ve světnici hodně prostoru s pecí a kamnovcem a troubou na pečení. V síňce se topilo a kouř z komína stoupal otevřeným komínem. Po zabijačkách se v komíně udilo maso a špek. Po vaření se posunovalo vidlemi železňáky brambor a polévky do pece. Topívalo se jenom dřívím.  Světnice domků měla hliněnou podlahu, udusanou ze žluté hlíny, která se natírala rozředěným kravincem. Dvě nebo tři malá okna, mezi okny kosn. Na kosně soška Panny Marie, malované hrnečky a talíře. Na stěně visely kříž a obrázky svatých, Dvě nastlaná lůžka peřinami, stolek a čtyři židle, almara a pomalovaná truhla. Na stěně visely starodávné hodiny se závažím a odbíjely půl a celou hodinu. Nad kamny bidla u dřevěného stropu na sušení prádla. V každém domě byla kravička, telátko, prase, husy, slepice a králíci. Rodiny našich předků byly početné, tak měli toho drobného zvířectva na živobytí. Říkalo se kravička půl chlebíčka.
Jak se stavěla nová silnice od Bukové do Protivanova.
Stará cesta vedla ke Skalce k Šenkýřovém dolům doleva do údolí do Boři přes potok bez můstku, vzhůru doleva přes Benátky a oklikou k protivanovským chaloupkám. Ti kdo spěchali pěšky k Protivanovu, odbočili od potoka doprava od Boří a polní cestičkou k Trundové stodole č. 4, kolem humen sběhli ke Sv. Janu Nepomuckému u Trnečkových- Kolářových č. 8 a přidali se k protivaňákům, ktří z dolní části vesnice spěchali do krámů na nákup. Ke Kuchařům, k Ševčíkům, na poštu, k řezníkovi, k pekařovi, nebo do hospody a do kostela. Boří – proč asi mělo takový název? Jistě od borového porostu. V Boří stála stará jedle a na ní byl zavěšen obrázek  Panny Marie. Říkalo se, že se tam v těch místech stalo někdy neštěstí.
Nová silnice k Protivanovu dostala nový přímý směr. Stará cesta přes Benátky, zůstala k používání zemědělcům na příjezd k polnostem. Při polní cestě k Protivanovu před staletími byla osada Benátky. V dobách válečných osada zanikla. Za dávných dob se lámal v horce v Boří kámen. Zvláště bylo pilno v kamenolomu při stavbě silnice do Bukové. Kubíky nalámaného kamení se odvážely z horky pro základ silniční tratě. Drobný kámen byl ve skále železnými paličkami roztloukán a svážen na silnici. I místní občané na svých pozemcích sbírali a roztloukali kámen a vozili na staveniště nové silnice. Občané z Protivanova i z Bukové do práce na silnici rádi spěchali a pomáhali  jak jen mohli. Léty na vozech taženými selskými potahy přivážely vodu z rybníků nebo z potoků. Vodu na skrápění  štěrku a písku na horní vrstvu silnice. Tím si přivydělávali peníze na živobytí. Byl to jejich vedlejší výdělek. Nová silnice vyrovnávala oblouky staré vozové cesty. Silniční a stavební práce na silnici řídil cestmistr Štěpánek z Boskovic.
Zemědělství se od pradávna věnovala většina lidí v obci. Již samý začátek boje o chléb, orání bylo přetěžké v kamenité  půdě. Oralo se kravami nebo koňmi, pomocí háku a někdy i samotíhou. O žních se používal srp a zubák a potom kosa, hrabiční kosa a pól, které musely být kuty a broušeny. Krajina v době žní byla nepředstavitelnou bez panáků a mandelů, k dobrému prosušení zrna. Mletí na žernech se udrželo až do okupace. Před mletím se muselo obilí vymlátit cepy ve stodole. Obilí se potom čistilo bitím.  Od roku 1866 se obilí mlelo na větrných mlýnech. Obilí se plynule odsypávalo do zásobníků zvaného trdlo mezi mlýnské kameny. Mouka se pak prosívala sítem. Chléb vedle brambor byly hlavním jídlem našich předků. Nejdříve se zadělávalo na nátěstek a na kvas, potom se těsto mísilo v díži a nechalo se kynout. Těsto se v díži opět vymísilo v díži a nechalo se kynout. Těsto se v díži opět vymísilo , pak se těsto vyválelo a nelhalo se dokynout na slaměnkách. Potom se pořádně vytopila pec, která se před pečením znovu vymetla. Pecen se ze slaměnky vyklopil na lopatu, požehnal křížkem a sázel do pece. Po upečení se chléb s pece vytáhl, ometl vlhký hadříkem. Upečený chléb byl voňavý a křupavý. Nezbytným pokrmem vedle chleba byly luštěniny, zelí a brambory, ze kterých se dělaly moučná jídla, placky, vařené šulánky, bochánky a kobližky pečené v troubě. Tyto brambory se sázely a kopaly ručně. Na tom kolik se podařilo vypěstovat ze země obilovin a krmiv i pícnin, byla závislá živočišná výroba. V obcích bývali obecní pastýři, kteří pásli dobytek od jara do podzimu. S živočišnou výrobou byla zabíjačka, která se zachovala do dnešní doby. Také se hodně pěstovala drůbež, slepice, husy kvůli peří a dobrému masu. Naši předkové si sami doma vyráběli mléčné výrobky. Z mléka se sbírala smetana a pak se stloukalo v máselnici na máslo. Mléko se nechalo u kamen nahřát. Pak se nalilo do pytlíku plátěného, dalo se mezi dvě prkénka a zatížilo kamenem a byl tvaroh.
Od lněného semínka k plátnu
Od pradávna se u nás pěstoval len. Plátno z něho bylo výsledkem zdlouhavé práce, vyžadující dovednost a zručnost. Semínko se zaselo a z něhož vyrostly lodyhy s něžnými modrými kvítky. Až odkvetly, změnila se v semínka. Ze semen se tlačil olej. Na  plátno se sklízel len v době zralosti, kdy semena ještě dozrála. Vytrhával se i s kořínky a dával se na zem do řádků. Z řádků se svazoval do snopků a stavěl se, aby semeno dozrálo. Usušený se zbavoval listí a tobolek a protahoval se železným hřebenem na stolici zvané drhlen. Pak se len rosil, aby se oddělilo vlákno od lodyhy. Rosil se až pět týdnů rozložený do řádků na lukách, aby lodyha prohnila. Rosený se sušil na slunci a častěji  v pazdernách. Pak se třel na metlici, aby pazdeří odpadávalo. Nakonec se protahovalo jemnějšími hřebeny, že se vochlovalo a třídilo se na jemné a koudel a pytlovinu.  V zimních měsících nastoupili k dalšímu zpracování přadleny s kolovrátkem. Vlákno uchycené na předlici si přadlena rovná, sem tam nasliní uzlíček, aby se lépe spředl, točí se vřeteno kolovrátku je kroutí v přízovou nit a navinuje se. Často se na přástky scházelo více přadlen. Když se předeno naplnilo. Uvolnila se nit a z něho se namotalo na motovidlo. S příze se tkalo na tkalcovském stavu plátno. Nakonec se plátno bělilo. Bývalo to velmi  hrubé plátno.
Vesniční kutilové se dokázali postavit k jakékoliv práci a mnozí z nich byli všeumělci. Pamětníci od dědů slýchali, že oni kupovali jen něco od železa a některé drobnosti od podomních obchodníků  jako sůl a tabák. Některá řemesla zanikají. Bez tesařů by nebylo vroubených domů. Roubené domky zanikly, ale tesařina zůstává důležitou jak při stavbě krovů a dřevěných přístřešků. Jakmile se začaly stavět zděné domy, využívaly se jíly k výrobě cihel-vepřovic. Nakopaný jíl se propracoval prošlapováním, zbavil se kamínků, musel dozrát a občas se polévat. Potom se dřevěná forma vysypala jemným prachem a jíl se do formy napěchoval. Pak se úderem formy cihly-vepřovice vyklopily. Hotové cihly se kladly do řádků až zatvrdly a pak se obracely a dosušovaly se. Šindele vyráběli šindeláři ze smrkového a jedlového dřeva bez suků. Nejobtížnějším bylo vyřezávání drážků do níž se šindele zasunovaly při pokrývání střechy. Velkému umění patřilo vázání došků. Všechny došky se vázaly s rovné žitné slámy, vymlácené cepy. V místě vázání se musely zvláčnit a podupat, aby na střeše dobře držely. Nezbytný pro obec byl kovář a podkovář, protože koním dával podkovy.
Také kolář byl všeumělec, dělal násady na topůrka, dřevěné součásti pluhu, bran, válců, kolečka, trakaře, sáně, vozíky a vozy. Kolář spolupracoval s kovářem. Jejich společným dílem byl vůz žebřiňák. Kromě hnoje se na žebřiňáku vozilo vše. Neměli bychom zapomnět na práci sedlářů, košíkáře, pometláře, řezníky, kteří chodili po vesnicích vykupovat dobytek. Na putráky a vajčáky, kteří vykupovali po domácnostech máslo a vajíčka. Bývali domácí holiči, holili a stříhali vlasy. Kartáčníky, kteří dělali kartáče na líčení s koňských ocasů. Také po vesnici jezdili vápeníci a prodávali vápno na líčení.

Z vyprávění mé babičky
Moje babička se narodila jako třetí dítě svých rodičů. Narodila se 25. Března 1869 v Protivanově. Rod Žáčků na tomto čísle 95 žije od 18. století. Domek zdědil po svých rodičích. Můj pradědeček se jmenoval Jan Žáček, byl domkař a byl muzikant, hrál na trumpetu-heligon. Tento Jan Žáček si vzal za manželku Marii Trnečkovu z čísla 89. Maminka této Marie Trnečkové se jmenovala za svobodna Anna Gajdošová a zdědila domek po svých rodičích č. 89. Do tohoto čísla se přiženil Tomáš Trnečka. Vzal si za manželku Annu Gajdošíkovu, která byla v Protivanově a celém okolí porodní asistentka. Tito manželé měli pět synů a jednu dceru.  Synové se jmenovali Tomáš, Jan, Jakub, Filip a Vincenc. Tito synové až vyrostli, tak si postavili domky, nebo se přiženili  na chalupy a přezdiskem se u nich říkalo u Gédošů, Jakobů, Filepů a Vinců. Jeden zůstal na chalupě a všichni se jmenovali Trnečkové. Babička vyprávěla, jak stojí chaloupka Vincova č, 135, že byl rybníček, že ho zasypali a syn Vinc si tam postavil domek č. 135.
Babička vyprávěla, že její tatínek měl bratra Kryštofa Žáčka, který se přiženil do Repech. Tento Kryštof sbíral léčivé byliny a těmi bylinami léčil nemocné nejvíce padoucnici-hrubou nemoc. Boskovický hrabě se dověděl, že na Repechách je člověk, který tuto nemoc léčí. Měl dvě děti, které tuto nemoc měli. Hrabě dojel do Repech a domluvil se, že své děti tam doveze. Děti tam dovezl a Žáček jim dával pít odvar z bylin a tyto děti vyléčil. Hrabě ho chtěl bohatě odměnit, zval ho do zámku do Boskovic on to odmítl a nic si nevzal. Říkal, že léčí, aby lidem pomáhal. Lidé se ho ptali, co je to za byliny ať jim ukáže, kde rostou. On na to já ještě neumírám, však vám to povím. Dělal na Repechách starostu.
Moje babička Marie Žáčková se provdala ve 23 letech a vzala si za manžela Josefa Krátkého mého dědečka, který se do čísla 95 přiženil, Rod Krátkých žil na tomto č. 22 od 15. Století až do 20. Století. Babička nám vyprávěla, že mašírovalo přes Protivanov vojsko a že u nás v Protivanově se na delší dobu usídlilo. Že chodili vojáci po domech a brali sedlákům živobytí, hlavně dobytek, aby měli co jísti. Tři bratři Krátcí se vystěhovali do lesa k rybníčku i s dobytkem. Tam byli do doby až vojsko z  Protivanova odmašírovalo. Proto se říká u Třech krátkých u rybníčku v lese.
Roku 1891 P. Jan Šafránek farář v Protivanově vybídl své farníky na zřízení nového hrobu. Mnoho občanů naší farnosti přispělo svými dary na zřízení nového Božího hrobu. Zřízení nového hrobu stálo 246 zlatých. Oltář je vysoký 247 m vroubený a zlacený.
Roku 1893 návrh na zřízení nového oltáře a oprava fary. Celá fara byla opravena. V květnu 1894 navrhl z kazatelny farníkům místní farář Jan Šafránek dát vymalovat celý kostel. Malířské práce vykonal malíř Vincenc Vondráček z Boskovic, pracoval se dvěma pomocníky. Celkem se zaplatilo za vymalování 310 zlatých. Udělali ve farnosti sbírku, která měla uspokojivý výsledek. Sochy Sv. Cyrila a Metoděje, stály za hlavním oltářem. Tyto byly přemístěny před katr, poblíž dveří sakristie. Přemístění těchto soch bylo namáhavé, ale protivanovští zedníci to udělali zadarmo. U sakristijních dveří pořízené dvě lavice a také na kůru postavené nové lavice.
Firma Josef Rifesser měla dodati do naší pouti nové oltáře. Ale teprve 12. Září odeslány z Rakouska.-Tyrolska. Po železniční dráze byly přivezeny ze Skalice na 6 vagonech. Za železniční dopravu bylo zaplaceno 158 zlatých. Povozy na převezení oltářů ze Skalice do Protivanova dovezli bezplatně rolníci z Protivanova, z Bukové a Malého Hradiska. Postavení oltářů bylo hotové za dva dny. Třetí den byly postaveny boční oltáře. Oltář Sv. Barbory a druhý oltář Sv. Jana Nepomuckého. Postavení oltářů bylo postaveno samým mistrem firmy, která oltáře dodala. Svěcení nového oltáře svatostánku, socha Nejsvětějšího srdce Ježišova, pak socha Sv. Josefa na levé straně oltáře a Sv. Aloise na pravé straně oltáře a posvěcení bočních oltářů. Do roku 1900 se platilo zlatkami. Od roku 1900 se přestalo platit zlatkami a grejcary.  1 zlatka – 60 grejcarů
Od 1. Ledna 1900 se stala výhradním platidlem koruna.        1 koruna – 100 haléřů
Hlavní oltář pseudomské románské, tyrolské práce se datuje k roku 1894. Obraz narození Panny Marie namalovaný ve Vídni z roku 1854 je kopie italské předlohy. Všem těm dobrodincům a těm co přispěli na zbudování nových oltářů, srdečné Pan Bůh zaplať. Za dopravu železniční tratě a menší výdaje, tak že do roku 1895 vyplaceno 2066 zlatých. Tyto zlaté byly uhrazeny od farníků z celé naší farnosti. Mnozí farníci přispěli dobrovolně většími obnosy a dary. Bylo celkem přijato a vybráno na sbírkách 2 071 zlatých. Dne 5. Července 1897 slavil místní farář Jan Šafránek své 25leté kněžství. Na památku svého kněžství dal na náměstí Protivanova, postaviti novou sochu Sv. Jana Nepomuckého. Stará socha Sv. Jana byla částečně zbourána. L. července r. 1903 byl zdejší pan farář Jan Šafránek ustanoven správcem děkanství Boskovického.
Na faru do Protivanova byl poslán nový kněz Cyril Studený 9. října r. 1903. Nový farář dal celou faru opravit. Oprava stála 2000 Kč. Kostelní věž jevila větší trhliny. Kostelní výbor začal přemýšlet o přestavbě věže. Plán a rozpočet zhotovil stavitel Havlín z Boskovic. Práci převzal dne 22. května r. 1906 pan Valenta i se zedníky z městečka Konice. Věž byla zbořena a část zdi u farské zahrady, aby bylo více místa před kostelem. Práce šla rychle, hodně pomáhali domácí zedníci a nádeníci. V srpnu už nebylo po věži ani památky, jen hromada kamení. Mezi tím vozili rolníci pálené cihly z Ptení z nádraží, které byly páleny v Prostějově. I písek vozili. Dne 10. srpna r. 1906, kladen základní kámen, který se světil. Základy věže byly hloubeny až na skálu. Pilně se v práci pokračovalo až do zimy. Roku  1906, nová věž už  stála. Věž  je o 4 m vyšší  než byla stará věž. Stavba byla ukončena roku 1906.  Na kostel byl dán hromosvod a pozlacené ciferníky na hodinách na věži. Zaplaceno ze sbírek 3600 Kč. Hodiny, které byly při bourání úplně rozebrány, stačil opravit dovedný mechanik ze Skelné Huti pan Kubec. Lidé z protivanovské farnosti vždy hodně přispívali a přispívají peněžními dary na opravu kostela i fary. I zdejší kněží, kteří u nás působili se starali a přispívali na opravu kostela i fary. V celé naší farnosti bylo postaveno na okraji vesnice i v okolních  vesnicích mnoho křížů a sochy svatých.
První farská kronika roku 1706. Farská kronika byla od roku 1837 až do roku 1870 psaná německy. Od roku 1870 až do roku 1886 zprávy o farnosti chybí.  Farář Studený u nás v Protivanově působil až do roku 1924. Roku 1924 nastoupil do naší farnosti farář Rudolf Stříž, rodák z Benešova. Za jeho působení byla do kostela zakoupena nová křížová cesta. V celém kostele se dělalo elektrické vedení. Dávali se nová vnitřní okna, které darovali našemu kostelu bratří Kolískové, sochu Panny Marie Lurdské a kalich a celý kostel byl vymalován. Za působení pana faráře Rudolfa Stříže zde byli kaplani Páter Čada, P. Mrva, P. Dokoupil. Tento farář Rudolf Stříž byl lidumil, působil u nás od r. 1924 – 1941. Roku 1941 zemřel a je pochován na našem hřbitově. Po jeho smrti nastoupil do naší farnosti P. Josef Klíč, rodák ze Žďárné. Tento kněz byl velmi podnikavý. Roku 1948 se celý kostel začal opravovat. Byly vyměněny vazební trámy a nová krytina na střechu. Farníci nadělali dřevo, postavili lešení a celý kostel se otloukal z venku, hasiči ho ostříkali. Po vyschnutí nahozen maltou a celý kostel z venku i zevnitř vymalován. Hlavní a boční oltáře a kazatelna byly natřeny na způsob bílého mramoru. Malířské a natěračské práce provedla firma z Prostějova. Roku 1956 se začal kostel opravovat znovu. V kostele bylo vlhko, trpěly stěny, obrazy, varhany. Pořídily se do kostela nové varhany. Také bylo potřeba pořídil nové lavice a podlahu. Nejprve bylo nutno obstarat materiál, všeho byl nedostatek. Bylo doporučeno pořídit v kostele parkety. Když se materiál sehnal, začalo se odklízením lavic. Lavice byly plesnivé a shnilé. Nutno podotknout, že všechny tyto práce byly konány zadarmo. Denně chodilo pomáhat 30-40 mladých mužů. Celý kostel byl za den vybetonován. Po všech těchto prací a po vyschnutí betonu byly položeny parkety, Mezi tím než se pokládaly parkety, naší domácí malíři mladí chlapci Jenda a Jaroslav Trnečkovi-Štafovi, Víťa Sedlák č. 169, František Nejedlý č. 26, Vojta Kopecký č. 254 se vrhli na malbu celého kostela. Křížovou cestu natřel místní holič, Rudolf Kuba. Lavice byly dovezeny a postaveny 5. Září. Jeden běžný metr byl za 1100 Kč. Nové zábradlí u katra a v síňce, část nové dlažby. Pořídily se nové koberce a na lavice dány filcové podložky.  Také se nechal pořídit nový betlém. Pan farář J. Klíč říká, že bez pomoci farníků, by se nic neudělalo. Stálo by to velké peníze, za všechnu tu práci, kterou udělali farníci, by šla do milionu. Tento kněz u nás působil od roku 1941 až do roku 1960. Od roku 1960 dělal děkana v Boskovicích, tam zemřel a je pochován ve svém rodišti ve Žďárné.
Roku 1961 přišel k nám do Protivanova nový kněz Antonín Chroust, z Kněžic z Českomoravské Vysočiny. Tento kněz nechal pořídit nové okenice na věži a roku 1963 pořídil nový zvon. Dal vydláždit prostranství před kostelem a na hřbitově, drobnou žulovou dlažbu místo kočičích hlav. Onemocněl rakovinou žaludku a zemřel 13. Ledna 1968 a je pochován ve svém rodišti v Radošínské Svratce. Byl to velmi zbožný kněz. Roku 1968 přišel do Protivanova nový P.Oldřich Burda. Rodák z Jižní Moravy z Moravského Krumlova. Než přišel do Protivanova, pracoval jako dělník 8 roků v První Brněnské strojírně Brno. Kumunisté mu zakázali působit v kněžském povolání. Byl to kněz dobrý a podnikavý. Za jeho působení byl kostel opraven. Klenba upevněna betonovou skořepinou a vnitřek kostela stažen třemy železnými tyčemi. Do celého kostela se dávaly venkovní železná okna, pořízené troje dveře. V síňce udělána železná mřížová brána. V roce 1968 odstraněny boční oltáře a na jejich místa postaveny sochy Sv. Cyrila a Metoděje. Byl pořízen nový obětní stůl. Opravené věže, dány nové trámy a obě dvě věže a ob ě sakristie oplechovány měděným plechem. Celý kostel venku vymalován bílou a žlutou barvou. Kolem celého kostela nové okapové rýny, všechno měděné. Zavedena akumulační kamna. 12. Prosince se začalo v kostele topit. Fara dostala novou omítku a 14 nových oken. Tyto kamna se velmi těžce sháněla. Rok nato zazněly v kostele nové varhany. V roce 1989 postaveny na faře nové hospodářské budovy. Za tyto roky se vybralo od farníků dosti velké množství peněz a ještě více práce zadarmo. Hodnota díla by přesáhla milion. To vše se podařilo s pomocí Boží a všech farníků, říkával Páter Brda. Zemřel v dubnu v roce 1991 a je u nás na hřbitově pochován. Měl rakovinu plic.
Do Protivanova přišel nový kněz. Páter František Kozár. Působil u nás tři roky a pořídil tři nové zvony. Přeložen do Sloupu. Od roku 1994 máme v Protivanově nového kněze Josef Kohoutka rodáka z Pamětic. Za jeho působení nechal vymalovat kostel vevnitř žlutou barvou. Také máme v kostele čtyři nové lustry, které daroval obecní úřad a novou zámeckou dlažbu před kostelem. Farář Kohoutek ještě bydlel na faře. Za jeho působení přivedl faru do havarijního stavu, že se tam nehodí bydlet. Celý spodek fary je otlučený, podlahy vytrhané, nedá se tam bydlet. Všichni faráři co přišli po něm dostali od obecního úřadu byt v mateřské škole.  Tento farář vždy a všude chodil o půl hodiny pozdě. Působil u nás 10 roků a byl přeložen do Jaroslavic blízko rakouských hranic. Roku 2003 byl k nám přidělen mladý kněz Páter Vít Rozkydal. Byl u nás tři roky, nic pro kostel a pro faru neudělal. Za tři měsíce se vybralo na sbírkách 100 tisíc. Dělala se tříkrálová sbírka, u nás se vybralo 112 tisíc. V Malém Hradisku 25 tisíc a ještě v Bukové. Páter Rozkydal  byl přeložen do Rakvic nad Dyjí. Odešel a na farním úřadě po něm nezůstaly žádné peníze,  žádný neví  kam se peníze poděly. Krátce u nás působil Páter Pavel Holešovský z Mutěnic. Byl z Protivanova odvolán. Nyní u nás působí Páter Zdeněk Fučík.
------
Roku 1938 -  23. září byla vyhlášena mobilizace. Z Protivanova odjelo 150 záložníků do všech krajů republiky. Mezinárodní situace se stále zhoršovala, čekalo se napadení naší země Hitlerem-Německem a vypuknutím druhé světové války. Bez boje byl vydán kraj požadován Hitlerem. Zabrány Sudety. Roku 1939 15. Března nám naší republiku zabral Hitler. Němci ob sadili celou naší zem. Na nátlak ze zahraničí se vzdal Dr. Eduard Beneš prezidentství a odletěl do Londýna se svou manželkou Janou. Prezidentem byl dosazen Emil Hácha. Roku 1940 za války, bylo nařízeno odvádět na dodávky dobytek, muselo se dodávat obilí, brambory, mléko, vejce a ze zabitého prasete sádlo i s kůží. Zavedeny lístky na potraviny, šatenky na oděvy a prádlo. Jeden lístek na rok na tabačenky na kuřivo. Zrušeny spolky Junák, Sokol a Orel a zakázány taneční zábavy a plesy. Z naší obce a z celé naší republiky byly odvedeny řady chlapců a děvčat, na novodobou robotu, na práci do Německé říše.
Roku 1943 všechny obce v okruhu vojenské vyškovské střelnice byly vystěhovány. Do konce Němci zabrali část pozemků náležejícímu katastru obce Protivanova a sice podél dálnice nové, která se měla stavět. V okolí naší vesnice vystěhovány Repechy, Bousín, Drahany, Otinoves, Hartmanice-Niva. Tato válka trvala od roku 1938 do roku 1945. Za německé okupace byla v naší zemi velká bída. Bylo nedostatek potravin, nejhůře na tom byli obyvatelé měst, lidé z vesnic si sami vypěstovali živobytí.  Za vlády Hitlera se měli nejhůře Židé. Všechen židovský lid zavíral a mučil v koncentračních táborech. Děti nechal oddělit od rodičů a ženy a muže také. Němečtí lékaři vpichovali židovským dětem různé otravné injekce po kterých židovské děti umírali. Němci dělali pokusy na židovských dětech i dospělých. Velké množství židovského národa vehnali do plynových komor, kde je usmrtil Hitler a jeho přívrženci usilovali o to, aby Židé ve světě vymřeli. Hitlerova vláda byla velmi krutá. Také velké množství Čechů a Slováků utýrali Němci v koncentračních táborech. Tyto tábory měli Němci v Čechách v Terezíně, Osvětimi, v Dachau a ještě ve více místech. Němečtí fašisté se zdravili zvednutím pravé ruky a při tom říkali „ Haj Hitler“. Vlajku měli červenou uprostřed s bílým kruhem a v kruhu černý hákový kříž. Také Stalin celý svůj život pronásledoval Židy až do své smrti. Posílal je na práce na Sibiř. Tam každý člověk, který pracoval na Sibiři zemřel hladem a zmrzl. 6 milionů lidí zhynulo v gétech a koncentračních táborech za německé okupace. U nás v naší zemi nechal Hitler a jeho přívrženci srovnat se zemí tři vesnice. Na Moravě Javoříčko a v Čechách Lidice a Ležáky. Všechny muže a jinochy postříleli a ženy dali do koncentračních táborů a děti dali na bvychování do německých rodin. V našem kraji se stalo toto: Německé vojsko projíždělo od Prostějova do Boskovic. Partyzáni ve vesnici Vícov nalezli do statků kolem silnice a začali po Němcích střílet. Partyzáni ze statků utekli a Němci všechny muže z těch statků sebrali a odvezli je na Suchý do školy. Tam je nějaký čas věznili a nakonec je všechny postříleli a zakopali za vesnicí Suchý na poli. Po válce občané tyto hroby objevili a občany z Vícova si tyto pozůstatky svých příbuzných vykopali a odvezli do Vícova, kde je pohřbili do svých hrobů na hřbitově ve Vícově.
Roku 1945 se schylovalo ke konci války. V obci prochází transporty vojska. První se objevili Maďaři. Po celý duben bydlí v naší obci Němci. Jsou ubytováni v každém domě. Nejhorší byl 8-9 květen, kde se po celé vesnici ozývaly výbuchy. Po čtvrté hodině přijela Rudá armáda a Československá. Radost veliká bylo osvobození. Stále jeli nekonečné proudy vojska. Němci se bránili do posledních dnů války. Vzdali se až 8. Května. Když byl vyhlášen mír Němci nasedali do nákladních aut a ujížděli do Německa. Než ujeli, tak se snažili hodně věcí spálit. Do ohnů házeli panceřové pěsti, který vybuchovali, prostě co se  dalo to ničili. Velké množství německých aut, plně naložené různým zbožím i náboji zůstalo v dědině. Lidé z vesnice chodili a vše co se jim hodilo odnášeli domů. 



















Č.
domu    Č.
domu  Č.
domu  Č.
domu 
1 Za
Trundove 11 Za
Klíčove 21 Za
Karličkove 31 Za
Vebihalove
2 Za Markove-Pekařove Na kopco 12 Za Ševčíkove 22 Za
Krátky 32 Obecná škola
Obecní úřad
3 Za Trundove-Martinove 13 Za Trondove
Macenove 23 Za
Markove
Příční 34 Za
Sechrove
Ondrouškove
4 Za
Sechrove 14 Za
Kejíkove
Křevánkove 24 Za
Jozífkove 38 Za Barákove
5 Za Ondroškove-Vlachove 15 Za
Šustrove
Zapletálkove 25 Za Havelíčkove 111 Za Staňkove
6 Za Dragonove-Pazderákove 16 Bývalé panské dvůr 26 Za
Nejedly
Lokošove 104 Za
Kovářove
Blažekove
7 Za Pocetkove 17 Za
Trondove
Hloškove 27 Za
Kodelkove
Dvořákove 117 Za
Zapletalove
8 Za Trnečkove-Kolářove 19 Za
Janove 28 Za
Havelkove  
9 Za Pospíšilove 20 Za Blaškove 29 Za
Luňáčkove  
10  Za
Staňkove
   30 Fara  











Komentáře

Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.