Tvoříme největší archiv malých dějin.
Přispět můžete i Vy!

Medailón jménem Jarmila

Klub Zvohkohra Teplice | 26. 2. 2018 | 13.22 | 0 komentářů
Jeden životní příběh ze sen sen klubu Zvonkohra Teplice

Jmenuje se Jarmila, ale nejde jinak, než že jí všichni říkáme zdrobněle, Jarmilka, a prožili jsme s ní nedávno v našem seniorském klubu jedno zimní odpoledne. Prohřála nám vlídnou přítomností sychravý den, nabídla vlastnoručně upečené výborné minivětrníky a vyprávěla o své práci. Aby se jí líp vzpomínalo, přinesla s sebou i fotografie.

Ze zažloutlé fotky se dívá mladá pohledná zdravotní sestřička s bystrýma očima a šibalským úsměvem. Od okamžiku, kdy před mnoha lety cvakla spoušť fotoaparátu uteklo hezkých pár desetiletí. „Dívce“ Jarmile sice přibylo pár vrásek, ale oči a úsměv zůstaly stejné. Patří k těm ženám, které i ve zralém věku mají v sobě pořád něco holčičího. Určitě v tom hraje roli její šťastná povaha. Dokáže se totiž radovat z malých věcí a navíc je moudrá. Zažila jsem ji kdysi v obvodní ordinaci, když se mi narodila dcera a pamatuji se dobře, že jsme ji s ostatními maminkami neřekly nikdy jinak než „ta hodná sestřička.“ Teď po létech ji slyším povídat o své profesi.

O soukromí mluvit nechce, jen pobaveně vzpomíná na svoje internátní roky, jak si sice hravě poradila s injekcí, ale zoufale bojovala s ruskými slovíčky. Její příběh velmi připomíná hrdinku legendárního Kachyňova filmu „Sestřičky.“ Na počátku všeho byla střední zdravotní škola - tři roky přísného a intenzivního studia, v nichž se střídala teorie s nemocniční praxí a po maturitě „šup“ rovnou do terénu, kde byla potřebná každá ruka. Táhlo jí tehdy na osmnáct.

Končící padesátá léta minulého století v koloritu drsné krajiny Severních Čech netvoří zrovna ideální kulisu pro životní start. Ale člověk, když je mladý, zpravidla neřeší v jakém prostředí a jaké době se ocitl. Má svoje ideály a plány a věří, že je naplní. Až poté přijde skutečný život, který vás ze všech stran „obouchá,“ zformuje, uhněte a celý ten proces vám vetkne do tváře i do duše. Každý touhle transformací projdeme a zvládáme ji po svém, každého poznamená jinak, jsou ovšem jedinci, kteří z ní, podobně jako Jarmilka, vyjdou jako krásně vybroušený klenot, i to je jeden z důvodů proč má tento článek v názvu slovo „medailon.“

A jak to bylo dál? Novopečená dětská zdravotní sestřička ještě tenkrát nemohla tušit, že má před sebou takřka čtyři desítky let fyzicky i psychicky nesmírně náročné práce ve zdravotnictví, jejíž tehdejší běžnou součástí byla i sociální, výchovná a osvětová činnost.

Kojenecký ústav, dětský domov, jesle, zdravotnické středisko s rozsáhlým obvodem, dětská ozdravovna, to vše jsou instituce, kterými Jarmilka během své kariéry prošla a starala se o děti nejrůznějšího věku, pocházející z různých etnik i sociálních skupin, o děti s různorodými stupni postižení, zdravé, nemocné, opuštěné, problematické, vyžadující mnohdy velmi speciální přístup i péči. Na mnohé z nich vzpomíná dodnes. Začátky nebyly jednoduché. Jak sama říká: „Byla to


 

2

kolikrát opravdu po všech stránkách dřina, zvlášť když jsem tehdy vážila pár kilo, ale asi úplně nejhorší pro mě byly jedenáctihodinové noční šichty.“ Prošla si i hodně emocionálně vypjatým obdobím. „Tehdy, ještě jako svobodná, jsem vážně přemýšlela o tom, že si aspoň některé z těch bezprizorních dětí osvojím. Přišlo mi nespravedlivé, že člověk přichází na svět za podmínek, které dopředu nezná ani je nemůže ovlivnit, a když má „jo“ smůlu, stává se průšvihem už jeho narození. Naštěstí mi hodný pan primář vysvětlil, že lítost není ten úplně správný rádce a při hledání opravdu účinné pomoci může být paradoxně spíš na závadu.“ Tehdy pochopila, že případů, které se jí bytostně dotýkají je tolik, že není v jejích silách pomoci všem a jediným východiskem je profesionální přístup. „Musela jsem se naučit oddělovat svoje soukromí od práce, abych se z toho nezbláznila,“ říká lapidárně. Vyřešila to tak, že profesi přiřadila jako rovnocenné poslání ke své rodině a vlastním dětem. Obojí se pak stalo na dlouhou dobu její hlavní životní náplní. Při její povaze to znamenalo dělat vše naplno - být v pohotovosti, když jde o život a pomáhat, pracovat, pečovat všude tam, kde to bylo zapotřebí. A tak není divu, že se Jarmilka po odchodu do důchodu ještě dál naplno věnovala výchově svých, dnes již dospělých, vnoučat. „Děti jsou prostě můj osud,“ podotýká skromně. Každý rodič, vědoucí co obnáší výchova byť jen jediného dítěte, musí smeknout před množstvím trpělivosti, lásky a empatie, které se za Jarmilčinou krátkou větou skrývá.

K její práci se váže spousta historek, které by vydaly na samostatnou knížku. Jsou to příběhy smutné i veselé, a když je vypráví a vrací se ve vzpomínkách, je vidět, že ji stále osudy jejích malých pacientů pohlcují, a že jen tak nezapomene ani na ně, ani na jejich jména. „Zdravotní povědomí lidí nebylo dřív na takové úrovni jako dnes,“ poznamenává a přidává k dobru pár autentických zážitků. „Vždycky jsem dělala ráda turistiku, stalo se mi na výletě, že jsem zachraňovala v jednom stavení přehřátého novorozence. Byl červenec, hrozné parno, vybavuji si, že v jedné místnosti byla kráva, sporák, postele i kočárek. Dnes to zní šíleně, ale na tehdejší poměry to nebyl zas tak výjimečný stav. Jindy jsme zase v Krkonoších zachraňovali lidi, kteří se dostali do nebezpečí při špatném počasí, naštěstí se nám to podařilo.“ Vzpomíná také na děti vážně mentálně i fyzicky postižené, které ošetřovala a také na těžké případy pneumocystického zápalu plic, s nímž se často setkávala u novorozenců v kojeneckém ústavu nebo na onemocnění astmatického původu, která se léčila v ozdravovně. Trošku z jiného soudku pak byly zážitky z obvodního dětského zdravotního střediska. „Náš obvod zahrnoval téměř všechny přilehlé vesnice na Teplicku - Modlany, Viešťany, Sobědruhy, Srbice.., tehdy jsem opravdu zúročila dobrou fyzičku, kterou jsem měla díky turistice. Návštěvy u dětských pacientů jsem totiž vykonávala převážně pěšky. Příhody se mi přitom udály nejrůznější. Jednou jsem musela nejdřív absolvovat s rodinou celé křtiny děťátka než mi ho dovolili prohlédnout, jindy mě pěstí ohrožoval rozčilený tatínek ve vojenském mundúru a dožadoval se lékařského potvrzení pro své nadřízené.“ Zvláštní přístup také podle ní vyžadovaly tehdejší rómské rodiny. „Abych si získala jejich důvěru a jakous takous autoritu, musela jsem se přizpůsobit jejich mentalitě. Pak to šlo. Někdy to bylo náročné, jindy úsměvné, např., když na moji otázku, „má stolici?“ bylo odpovězeno rovněž otázkou, „co to je?“

Poslouchám Jarmilčino vyprávění a napadá mě, že kdyby všichni vykonali tolik dobra jako ona, bylo by na světě krásně. Ovšem, jak ji znám, bude se vehementně bránit jakékoli zmínce o vlastní výjimečnosti, i když by si zasloužila pořádný „metál“ a k němu nádavkem o hodně vyšší důchod. Budiž tento medailonek alespoň malou satisfakcí a svědectvím o jednom láskyplném člověku.


 

Jenže, aby byl Jarmilčin portrét úplný, je nutné na ni ještě pár důležitých věcí prozradit. Například, že městem jejího mládí jsou Louny. Je místní patriotkou, i když ji osud zavál do Teplic. Má slabost pro kapelu, která se jmenuje Lounská třináctka a taky pro hlaváček jarní, tj. žlutou kytku, která každoročně kvete na lounských stráních.

Kromě již zmíněné turistiky, má ráda tanec, dobrou hudbu, a taky literaturu, zejména tu českou. Miluje život, žije ho intenzivně a stále se srdcem na dlani, i proto si musí občas odskočit na kardiologii, ale bude-li vám tvrdit, že jí „motůrek“ už tak neslouží, vězte, že ještě pořád „křepce“ vyběhne na Hrádek, kde má zázemí seniorský klub Zvonkohra nebo si „zaválí“ rokenrol.

A uslyšíte-li ji číst nahlas povídku nebo Vrchlického báseň, spadne vám brada, protože má naprosto profesionální umělecký přednes. Pikantní je, že k této ušlechtilé zálibě vyvdala příznačně vlastenecké příjmení Čechová. Jarmilka je ráda na světě a dovede jeho krásy objevovat i s fotoaparátem v ruce. Když viděla poprvé v Bulharsku moře a zdálo se jí nepřátelské, vyřešila to po svém, otočila se k němu zády, do vln prostě „nacouvala“ - a bylo po problému.

Taky má ráda přírodu a nesnáší plýtvání, i proto vymyslela a vybudovala naprosto unikátní, důmyslně vtipný balkónový zavlažovací systém, založený na soustavě různobarevných lžic na boty, s jehož pomocí v létě chytá dešťovou vodu.

Je pořád mladá bez ohledu na věk, optimistka, která vás nezarmoutí, je s ní legrace a nikdy se s ní nenudíte. Mimo jiné vyznává zajímavý názor, podpořený vlastní zkušeností, že „chlapi a děti jsou si hodně podobní.“ Žádný feminismus v tom ale nehledejte, jen pochopení a laskavý humor.

A co je vůbec nejdůležitější, Jarmilka má ráda lidi, a ty malé obzvlášť.. Podle ní si zasluhují lásku už proto, že jsou naším pokračováním a investice do dětí je investice do vlastní budoucnosti. Jarmilka o tom ví své, a tak jí můžeme stoprocentně věřit.

Zapsáno podle vyprávění Jarmilky Čechové – příspěvek do NK

Společenský klub Zvonkohra a spol., senzační senioři, Teplice


 


 



Stáhnout

Komentáře

Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.