Tvoříme největší archiv malých dějin.
Přispět můžete i Vy!

Co se v mládí naučíš

Josef Procházka | 23. 2. 2018 | 14.33 | 0 komentářů
Vzpomínky závodníka
Když atleti, hlavně běžci vytrvalci, Sokola Dolní Zálezly jako jediná vesnice v celém Severočeském kraji soutěžila v sedmdesátých letech dvacátého století v KPD m (v Krajském Přeboru Družstev mužů), tak jsme bodovali jen v delších bězích. A to ještě jen ti nejlepší z nás. V celkovém součtu všech bodů z patnácti disciplín a dvanácti družstev jsme byli mezi posledními, protože jsme obsadili jen tři běžecké disciplíny a to bylo málo na lepší umístění družstva.

Když jsem jako závodník i předseda celé TJ a oddílu lehké atletiky studoval výsledky, tak jsem zjistil, že na 1 500 m a 5 000 m startovalo 25 a 22 běžců, z toho 5 a 8 našich a bodovali jen dva a čtyři. Naopak ve skoku o tyči bodovali všichni startující, jen čtyři borci, kteří ve skoku o tyči startovali. Pepa Růžička za 6. místo v běhu na 5000 m získal 5 bodů a porazil 16 soupeřů. Bodovalo se prvních deset míst 11, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2 a 1 bod. Já, vytrvalec amatér, se honím s takovými borci, jako je reprezentant Československa Václav Mládek z Lovosic a jiní, kteří mi dávají dvě kola a něco. Oni už vyklusávají a já finišuji do cíle a snažím se vylepšit svůj osobák na 5 000 m o nějakou tu sekundičku. A ve skoku o tyči se leží ladem tolik bodů za neobsazené poslední páté místo a další do desátého v pořadí.

Zjistil jsem v propozicích soutěže družstev, že základní výška, na které se v tyči začíná, je 220 cm. Startující borci začínají tak na třech metrech.  252 cm jsem kdysi bez problémů skočil při desetiboji po několikadenním tréninku. Ale před 15 lety! Zjistil jsem také, že pořadatel každého kola závodů družstev je povinen mít připravenou jednu tyč pro závodníky, takže nemusím žádnou shánět a ani sebou, jako jiní, ji vozit. Skočit 220 cm to bych zvládl, ale z voleje asi těžko.

Měli jsme oddíl lehké atletiky a k běhání v okolních lesích jsme žádné atletické nářadí nepotřebovali. Jen své nohy a chuť se proběhnout. Neměli jsme tyč ani doskočiště, jen jsme postupně koupili disky, oštěpy a koule, s kterými trénovala má první manželka na soutěže tělesně postižených. Před domem v Dolních Zálezlech byla louka, na které jsme házeli a vrhali nářadím. Někteří maratonci po těžkém maratonu v Domažlicích za velikého vedra také vrhali, ale ne nářadí, ale šavle až do Davle. Požádal jsem zámečníky bratry Pokorné ve sklárně, aby mi podle plánku udělali tyčkařský plechový kaslík a koulařský kruh. Když jsem vezl domů do Zálezel odpadové dřevo, rozbité dřevěné palety na podpal do kotle Dakon, tak jsem si mezi ně jako každý správný zaměstnanec ústecké sklárny něco potřebného přihodil pod dřevěné palivo. Kaslík i vrhačský kruh jsme zabetonovali se Standou Kramperou na louku. Doskočiště, čtyři pytle molitanu, jsme koupili od Spartaku Roudnice za pětikilo. Místo tyče jsme používali ze začátku vodovodní dvoumetrovou trubku coulku od instalatéra pana Jiřana Sypeckého. Když jsme měli vše pěkně pohromadě, přitáhli jsme ze Sokolské tělocvičny stojany na výšku, které byly vysoké jen dva metry. Konečně jsme mohli trénovat skok do výšky i o tyči.

Po týdnu tréninku s Pepou Zygarem, později zasloužilým tátou sedmi dětí, nám byly dvoumetrové stojany malé. Jako základ nácviku techniky skoku o tyči to bylo dobré, než po půl roce nějaký blbec jednoho dne molitan podpálil a přišli jsme o na naše tehdejší poměry velmi kvalitní doskočiště. Navíc jsme to museli po tom debilním žháři ze sousedství i uklidit. Kdo to podpálil nám, bylo jasné. Všude v okolí je nějaký mamlas, kterému furt něco vadí. Když má i takovou krávu ženu za sousedku, je to neštěstí pro všechny široko daleko. A takové sousedy jsem tenkrát opravdu měl. Hamty, hamty, ať mám víc než tamty! Jsou holt lidi, kterým vadí aktivita jiných i štěbetání dětí kousek od jejich pozemku a bydliště. Když ale oni něco slaví a ruší půlku obce, tak to je dobré i možné, protože oni jsou něco víc a mohou si to dovolit. I pokutu. Pak se diví, že nemají přátele, a když přijdou do hospody, tak si od nich každý odsedne a nemá náladu na jejich průpovídky, kolik za den topení propálí metrů kubických plynu. Moc se mi líbil citát jednoho kamaráda, který prohlásil:
„Až pačmák natáhne jednoho dne konečně brka, tak se jeho žena bude v krematoriu sama bát, jak málo lidí tomu korunovanému a debilnímu volovi přijde na funus!“.
Při školení trenérů a rozhodčích 3. třídy v Jablonci jsem požádal krajského předsedu atletů pana Václava Poláčka, že by nám bodla od atletů Liazu nějaká jedna zlomená tyč. Pan Poláček byl muž činu, a když jsem po úspěšných zkouškách jel domů, tak jsem jel i s téměř třímetrovou laminátovou tyčí. To bylo úplně jiné kafe s ní skákat než s tyčemi duralovými nebo bambusovými.

V Krajské soutěži družstev mužů jsem zákonitě přestal běhat vytrvalostní běhy a všechny běžce hnát před sebou. Začal jsem skákat o tyči ten základ 220 cm. První závod ve skoku o tyči ve Varnsdorfu byl strašný. Měli tam jako sviňa těžkou kovovou tyč, kterou někdo, nevím jak, zlomil a pak někdo začátečnickými sváry zase svařil. Spíš ji seškvařil. Když jsem ji natáhl před sebe, tak vypadala jako nos letadla Concordu. Rozcvičil jsem se proběhnutím k doskočišti s tyčí v ruce a měl jsem co dělat, abych se do kasliku tyčí trefil a odrazil se. Doskočiště bylo super. To bylo to jediné, s čím jsem byl spokojený. Jako na potvoru nás bylo sedm. Čtyři body za poslední místo by byla paráda. To Milan Varchola za stejné body musel ten den porazit jedenáct chrtů na 1 500 metrů. Já žádného, jen skočit ten základ.

Při prvním skoku mi ta chatrná a zfušovaně svařená tyč dole praskla a já shodil laťku hlavou. Rozhodčí u tyče, asi místní trenér tyčkařů, se mě drze zeptal, jestli jsem někdy v životě o tyči vůbec skákal? Odpověděl jsem mu, že ano. Pak se mne ještě po chvilce zeptal, odkud že jsem. Když jsem mu řekl, že ze Zálezel, měl hubu od ucha k uchu, jak se smál a drze mi řekl, že to dneska stejně neskočím a jestli jo, tak sežere zápis. To mě fakt naštval. Na naší louce jsem skákal dva metry jako na běžícím páse a tady to bylo jen o jeden menší černošský penis více. Nejhorší bylo, že nebyla už žádná tyč, na které bych mohl skákat. Po půl hodině nějakou konečně našli a já se s ní trošku seznámil. Druhý pokus jsem shodil za radosti toho velmi škodolibého rozhodčího bokem. A ten třetí mi vyšel nejlépe a čistě jsem se dostal přes laťku i jsem odhodil tyč a nemusel mi ji pomocník rozhodčího rvát z rukou. Šel jsem za tím rozhodčím a řekl jsem mu vítězoslavně:
„Kde máte ten zápis, který jste chtěl sníst?“
Naštvaně mi ho ukázal a zeptal se drze:
„Budete skákat ještě dále?“
„Budu na další postupné výšce 240 cm skákat, jedině když mi půjčíte váš laminát,“ řekl jsem drze a věděl, že spíš to byla pro ostatní borce potupná výška. 240 cm jsem už neskočil, i když třetí pokus byl velmi nadějný. Později jsem skákal občas i 240 cm, ale stačil mi na body vždy základ 220 cm v nejnižší krajské soutěži družstev mužů. O víc se snažit nemělo cenu. Bodů bych více stejně nezískal a nechtěl jsem dělat estrádu divákům a hlavně zdržovat ostatní tyčkaře.  
I v hodu kladivem startovalo málo závodníků a doslova se tam válely body jako v trojskoku, v hodu diskem, v hodu oštěpem a v běhu na 110 m překážek. Časem jsme obsazovali našimi běžci všechny disciplíny a často jsme bodovali dohromady za předposlední a poslední místa v jiných disciplínách více než naši běžci. Naší motivací bylo porazit Béčka Bíliny, Litvínova, Mostu a hlavně Spartaku Ústí n. L., kteří uznávali jen sprintery a měli všechny vytrvalce a štrekaře za magory.

Po třech letech se někomu znelíbili dva body za výkon v oštěpu za 11,20 m či v kladivu tři body za 26,66 m. Stejné to bylo i v jiných disciplínách, kde startovalo aspoň deset závodníků, z nichž byli naši dva až tři běžci do počtu. Každý muž mohl startovat ve dvou disciplínách a ve štafetě 4x100 m, což jsme jako Zálezelští vždy beze zbytku využívali. Krajské atletické generalitě se zdály výkony některých našich běžců v jiných disciplínách hodně nedůstojné, tak vymysleli, že výkon, který nebude mít hodnotu třetí výkonnostní třídy, tak závodník dostane jen 50 % bodů za svůj výkon. Tak jsem měl téměř pravidelně za páté místo v tyči místo šesti bodů jen tři, než v Jablonci a Liberci postavily D a E družstva, kde byli jejich velmi dobří dorostenci. Třetí výkonnostní třída v tyči byla rovné tři metry. Navíc nově za výkony druhé výkonnostní třídy byly dva body navíc a u první výkonnostní třídy čtyři body. Ty získával reprezentant Vašek Mládek z Lovosic na 5 000 m pravidelně. Soutěže na dráze měly své kouzlo ještě větší, když za nás začali závodit Kubánci, pracující v Ústecké sklárně. Byli to sprinteři, skokani, oštěpaři a ne běžci jako my. Díky nim jsme byli několikrát jako jediná vesnice i třetí v KPD mužů z počtu až patnácti družstev, vesměs Bé, Cé, Dé a Éček velkých oddílů z měst celého tenkrát ještě Severočeského kraje. Od Kadaně a Chomutova po Jablonec až Liberec. Byly to nádherné roky našeho atletického oddílu Sokola Dolní Zálezly a mého mládí. Béčko Spartaku Ústí n. L. jsme spolu s Kubánci poráželi pokaždé, což vedení ústeckého Spartaku neslo velmi těžce a v roce 1974 na mne podali stížnost na ÚV ČSTV, že jsem povolil, aby v silničním závodě běžely ženy 12 km spolu s muži, což bylo proti předpisům.

Jsem hrdý na to, že jsme v Dolních Zálezlech předběhli dobu o několik desetiletí, protože nyní ženy běhají bez problémů maratonské běhy.

Emil Zátopek v roce 1952 v Helsinkách zvítězil v maratonském běhu (42 195 m) v čase 2 hodiny 26 minut. A nyní deset žen vytrvalkyň výkon Emila Zátopka překonává každoročně, téměř na každém městském maratonu.
                                                      
 



Stáhnout

Komentáře

Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.